„Nejspravedlivější“ světový řád vydržel 70 let

Komunismu se dlouho nedařilo významněji proniknout za hranice své mateřské země, nepočítáme-li španělskou epizodu ve třicátých letech minulého století. Až agresivní politika nacistického Německa a jeho porážka paradoxně napomohla svému úhlavnímu ideologickému nepříteli k rozmachu.  Po druhé světové válce ovládl komunismus pod patronátem Sovětského svazu řadu evropských a asijských zemí, jeho středoamerická odnož na Kubě bezmála způsobila jaderný konflikt velmocí. Vzniklo komunistické impérium složené ze států de iure samostatných, de facto ovládaných mocným garantem komunismu – Sovětským svazem. Co přinesl (ruský) komunismus těmto svým satelitům a mohl být místně ovlivněn jejich tradičními národními a kulturními specifiky? Sovětský svaz, vědom si své absolutní převahy, si uzurpoval patent na výklad komunistické ideologie a její ochranu. Její naplňování v praxi u ostatních států vykazovalo známky různorodosti, například v možnosti či úplného zákazu drobného podnikání (východní Německo x Československo), v toleranci či eliminaci vlivu náboženství (Polsko x Československo). Tyto odlišnosti nevyvolávaly ve vedení Sovětského svazu žádné zásadní reakce, nejspíš proto, že komunismus jako takový neohrožovaly. Jestliže se však objevily tendence směřující například k znovuobnovení skutečné národní nezávislosti, k náznakům stranického pluralismu, ke svobodě jednotlivce a potlačení kolektivu, k navázání lepších vztahů se západními demokratickými státy, pak byly nekompromisně zlikvidovány vojenskou silou, v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu. Polsko na začátku osmdesátých let minulého století stejné agresi uniklo jen o vlásek. Nebo byly alespoň uvrženy do ideologické klatby, jako tomu bylo v případě Jugoslávie.
Postupně se však stále více začala projevovat opotřebovanost komunismu, naivní, ale upřímnou ideologickou horlivost a přesvědčení starších funkcionářů nahradila nová generace komunistických pohlavárů řemeslným rutinérstvím s bezobsažnou vycpávkou z nudných hesel, které místo toho, aby mobilizovaly k aktivitě, stávaly se terčem pro různé lidové úpravy a šprýmy. Například výzva „ V páté pětiletce ani zrno nazmar“ byla doplněna „v šesté – ani zrno. Nazdar,“. Popularitu si získalo i tvrzení, že „v kapitalismu byl člověk vykořisťován člověkem, v socialismu je tomu naopak.“ Toto politické oslabování komunismu provázely potíže v ekonomice, převládlo elitářství, rozrostla se korupce. Ikonu komunisty – bojovníka za práva, rovnost a spravedlnost pro všechny nahradil obraz funkcionáře využívajícího do důsledků všech nadstandardních možností, obyčejným lidem nedostupným, ve svůj prospěch. K neúspěchu předem odsouzený pokus o nápravu (návrat k ideálům) vedl ke zhroucení komunismu v Evropě. Symbolické je, že tam, kde vznikl a odkud se v polovině minulého století rozšířil, byla také odstartována jeho destrukce.