Blog

Politické debaty jsou někdy opravdu hodně kontroverzní. Můj otec říká, že záliba v politice je skoro jako děti, když mají rádi cirkus. Podle mého názoru je to jenom tak, z půlky je pravda. Protože kdyby cirkus byl jako politika nebo politika jako cirkus, tak by to bylo opravdu jako guláš. Nikdo by se v tom asi nevyznal. Já sama jsem si řekla, že bych se ne s mnoha lidmi bavila přímo o politice. Protože je politika je opravdu kontroverzní, jak jsem již zmínila. A někdo politikou přímo žije? Když třeba někdo bude mít úplně jinou politickou stranu oblíbenou, tak ten další člověk toho mít oblíbené nemusí.

A potom to také dopadá tak, že lidé se hádají, hádají se jenom kvůli tomu, že každý má názor na jinou politickou stranu. Lidé samozřejmě mívají odlišné názory. A když už tady píši o politice a vy to čtete, tak se vás zeptám. Vy se také zajímáte o politiku? Baví vás politika? Já vím, že hlavně dospělí lidé se zajímají o politiku. Teenageři anebo malé děti téměř ne. Ale já jako malá holka jsem stále sledovala pořady, na které se dívala moje maminka s otcem. Na takové politické pořady se dívala i moje babička i můj dědeček. Dokonce i moje prababička.

A také nikdy nezapomenu, jak se všichni dohadovali. Dohadovali se všichni jenom kvůli politice. Třeba, když někomu něco nesedlo politického, tak se třeba hádali i několik hodin. A třeba potom také několik dní spolu vůbec nemluvili. Nikdy jsem tohle nepochopila. Jak se rodina může pohádat a rozhádat jenom kvůli politice? Vlastně kvůli cizím lidem. Protože vlastně kdyby v té se nehádali kvůli politice, tak by to bylo skvělé. Já totiž od té doby nemám ráda politiku. Ale můj partner se o politice baví rád. Řekla jsem mu a vysvětlila, proč já politiku ráda nemám. Myslím, že je ale opravdu dost lidí, kteří by se mnou jistě souhlasili. Není politika jako politika. 

Politické debaty jsou někdy opravdu hodně kontroverzní. Můj otec říká, že záliba v politice je skoro jako děti, když mají rádi cirkus. Podle mého názoru je to jenom tak, z půlky je pravda. Protože kdyby cirkus byl jako politika nebo politika jako cirkus, tak by to bylo opravdu jako guláš. Nikdo by se v tom asi nevyznal. Já sama jsem si řekla, že bych se ne s mnoha lidmi bavila přímo o politice. Protože je politika je opravdu kontroverzní, jak jsem již zmínila. A někdo politikou přímo žije? Když třeba někdo bude mít úplně jinou politickou stranu oblíbenou, tak ten další člověk toho mít oblíbené nemusí.

A potom to také dopadá tak, že lidé se hádají, hádají se jenom kvůli tomu, že každý má názor na jinou politickou stranu. Lidé samozřejmě mívají odlišné názory. A když už tady píši o politice a vy to čtete, tak se vás zeptám. Vy se také zajímáte o politiku? Baví vás politika? Já vím, že hlavně dospělí lidé se zajímají o politiku. Teenageři anebo malé děti téměř ne. Ale já jako malá holka jsem stále sledovala pořady, na které se dívala moje maminka s otcem. Na takové politické pořady se dívala i moje babička i můj dědeček. Dokonce i moje prababička.

A také nikdy nezapomenu, jak se všichni dohadovali. Dohadovali se všichni jenom kvůli politice. Třeba, když někomu něco nesedlo politického, tak se třeba hádali i několik hodin. A třeba potom také několik dní spolu vůbec nemluvili. Nikdy jsem tohle nepochopila. Jak se rodina může pohádat a rozhádat jenom kvůli politice? Vlastně kvůli cizím lidem. Protože vlastně kdyby v té se nehádali kvůli politice, tak by to bylo skvělé. Já totiž od té doby nemám ráda politiku. Ale můj partner se o politice baví rád. Řekla jsem mu a vysvětlila, proč já politiku ráda nemám. Myslím, že je ale opravdu dost lidí, kteří by se mnou jistě souhlasili. Není politika jako politika. 

O tom, že každá země má své vlastní zvyky a kulturu se učíme již ve škole. Mnohdy dokonce, zvláště u velkých států, má svou vlastní kulturu i každá oblast. Je jich tedy velké množství, a čím víc se od naší země vzdálíme, tím bude od té naší odlišnější. Stačí si jen poslechnout příběhy cestovatelů, kteří s nimi přišli do styku. Jistě, jako běžní turisté, v podstatě zavření v resortu, to moc nepoznáme, avšak pokud se vydáme do ulic, hned bude rozdíl patrný. Avšak vzhledem k tomu, že dnes probíhá poměrně značná migrace v některých zemích z důvodu válečné situace, dostávají se tito lidé i k nám. A je pochopitelné, že i tady chtějí žít tak, jak žili ve své vlastní zemi.

Ovšem jelikož jsou pro nás dané zvyky naprosto cizí, často máme problém je pochopit. I ti nejtolerantnější z nás si leckdy nemohou pomoci a dívají se na určité aspekty cizích kultur poněkud svrchu, neboť tu svou považují v daném ohledu za lepší.To však samozřejmě platí i obráceně – i oni nově příchozí považují své zvyky a tradice za lepší než ty, se kterými se setkávají v nové zemi, a tak není divu, že chtějí svou kulturu zachovat. Zde však z těch samých důvodů naráží na odpor místních. Je dobré se tedy zamyslet nad tím, proč je v naprosté většině z nás xenofobie tak silně zakořeněná, byť se ji snažíme popřít.

Důvod nalezneme již v dávném pravěku, kdy jsme byli pouhými kmenovými společenstvími. I v té době jsme se setkávali s jinými kmeny. Pokud šlo o nějaký cizí, nikdy jsme si nemohli být předem jisti, zda má přátelské úmysly, nebo zda chce zaútočit. Jako efektivní strategie se tehdy ukázalo být opatrný a nedůvěřivý ke všemu cizímu. Ti, kteří byli příliš důvěřiví, zkrátka nepřežili. A tak se nelze divit, že v nás tento instinkt zůstal. Je však otázkou, zda je i v dnešní době globalizace skutečně potřebný, nebo zda jde o zbytečnost, které bychom se měli snažit zbavit.

O tom, že každá země má své vlastní zvyky a kulturu se učíme již ve škole. Mnohdy dokonce, zvláště u velkých států, má svou vlastní kulturu i každá oblast. Je jich tedy velké množství, a čím víc se od naší země vzdálíme, tím bude od té naší odlišnější. Stačí si jen poslechnout příběhy cestovatelů, kteří s nimi přišli do styku. Jistě, jako běžní turisté, v podstatě zavření v resortu, to moc nepoznáme, avšak pokud se vydáme do ulic, hned bude rozdíl patrný. Avšak vzhledem k tomu, že dnes probíhá poměrně značná migrace v některých zemích z důvodu válečné situace, dostávají se tito lidé i k nám. A je pochopitelné, že i tady chtějí žít tak, jak žili ve své vlastní zemi.

Ovšem jelikož jsou pro nás dané zvyky naprosto cizí, často máme problém je pochopit. I ti nejtolerantnější z nás si leckdy nemohou pomoci a dívají se na určité aspekty cizích kultur poněkud svrchu, neboť tu svou považují v daném ohledu za lepší.To však samozřejmě platí i obráceně – i oni nově příchozí považují své zvyky a tradice za lepší než ty, se kterými se setkávají v nové zemi, a tak není divu, že chtějí svou kulturu zachovat. Zde však z těch samých důvodů naráží na odpor místních. Je dobré se tedy zamyslet nad tím, proč je v naprosté většině z nás xenofobie tak silně zakořeněná, byť se ji snažíme popřít.

Důvod nalezneme již v dávném pravěku, kdy jsme byli pouhými kmenovými společenstvími. I v té době jsme se setkávali s jinými kmeny. Pokud šlo o nějaký cizí, nikdy jsme si nemohli být předem jisti, zda má přátelské úmysly, nebo zda chce zaútočit. Jako efektivní strategie se tehdy ukázalo být opatrný a nedůvěřivý ke všemu cizímu. Ti, kteří byli příliš důvěřiví, zkrátka nepřežili. A tak se nelze divit, že v nás tento instinkt zůstal. Je však otázkou, zda je i v dnešní době globalizace skutečně potřebný, nebo zda jde o zbytečnost, které bychom se měli snažit zbavit.

Již i v naší zemi se začínáme přidávat k trendu, kdy je valná část populace obézní. Obezitou se zde nemyslí mírná nadváha, která v některých situacích nemusí být až tak na škodu, nýbrž skutečná obezita s indexem BMI nad 30. A tato statistika se bohužel týká i dětí. Na vině je především nedostatek pohybu a kalorická, zároveň však nutričně chudá strava. Bohužel, většina lidí si neuvědomuje, jaké to pro ně bude mít dlouhodobé následky, zvláště pak pro děti, které jsou ještě ve vývinu.

V první řadě jsou zde kosti, které musí nést mnohem větší zátěž, než na jakou jsou stavěné. Mnohem snadněji se pak lámou a jsou náchylné například k osteoporóze. S tím se pojí samozřejmě i klouby, které musí pohybovat s mnohem větší masou. Časná artróza kolenních či kyčelních kloubů je pak jen logickým důsledkem. Bohužel, leckdy je pak jediným řešením nahrazení kloubu umělým.

Zvýšené je také riziko cukrovky. Jistě, i typ B je částečně dědičný, avšak mnohem častěji se projeví právě u obézních jedinců. S tím jsou pak spojené další nepříjemnosti, jako slábnoucí zrak, problémy se žílami i ledvinami, nutnost píchání inzulinu a mnohé další. Rozhodně není o co stát, a vyhnout se jí není tak těžké.

Opomenout nesmíme ani vliv na srdce a další vnitřní orgány. Ty jsou totiž v takovém případě v podstatě obaleny tukem, takže paradoxně najednou mají mnohem méně místa. To vidíme zejména u srdce, které najednou nemá dostatek prostoru, aby se při zvýšené námaze pořádně rozbušilo, nehledě na to, že najednou musí pumpovat krev do podstatně větší oblasti, a je tedy mnohem více namáháno.

Je tedy vidět, že rozhodně není o co stát. Ovšem vyhnout se tomu v dnešní době není tak snadné. Ačkoliv totiž žijeme fyzicky pohodlně, psychicky jsme téměř neustále vyčerpaní. Nemáme tudíž již sílu ani energii udělat něco, co absolutně není nutné. A bohužel, není příliš způsobů, jak to změnit.

Již i v naší zemi se začínáme přidávat k trendu, kdy je valná část populace obézní. Obezitou se zde nemyslí mírná nadváha, která v některých situacích nemusí být až tak na škodu, nýbrž skutečná obezita s indexem BMI nad 30. A tato statistika se bohužel týká i dětí. Na vině je především nedostatek pohybu a kalorická, zároveň však nutričně chudá strava. Bohužel, většina lidí si neuvědomuje, jaké to pro ně bude mít dlouhodobé následky, zvláště pak pro děti, které jsou ještě ve vývinu.

V první řadě jsou zde kosti, které musí nést mnohem větší zátěž, než na jakou jsou stavěné. Mnohem snadněji se pak lámou a jsou náchylné například k osteoporóze. S tím se pojí samozřejmě i klouby, které musí pohybovat s mnohem větší masou. Časná artróza kolenních či kyčelních kloubů je pak jen logickým důsledkem. Bohužel, leckdy je pak jediným řešením nahrazení kloubu umělým.

Zvýšené je také riziko cukrovky. Jistě, i typ B je částečně dědičný, avšak mnohem častěji se projeví právě u obézních jedinců. S tím jsou pak spojené další nepříjemnosti, jako slábnoucí zrak, problémy se žílami i ledvinami, nutnost píchání inzulinu a mnohé další. Rozhodně není o co stát, a vyhnout se jí není tak těžké.

Opomenout nesmíme ani vliv na srdce a další vnitřní orgány. Ty jsou totiž v takovém případě v podstatě obaleny tukem, takže paradoxně najednou mají mnohem méně místa. To vidíme zejména u srdce, které najednou nemá dostatek prostoru, aby se při zvýšené námaze pořádně rozbušilo, nehledě na to, že najednou musí pumpovat krev do podstatně větší oblasti, a je tedy mnohem více namáháno.

Je tedy vidět, že rozhodně není o co stát. Ovšem vyhnout se tomu v dnešní době není tak snadné. Ačkoliv totiž žijeme fyzicky pohodlně, psychicky jsme téměř neustále vyčerpaní. Nemáme tudíž již sílu ani energii udělat něco, co absolutně není nutné. A bohužel, není příliš způsobů, jak to změnit.