O tom, že každá země má své vlastní zvyky a kulturu se učíme již ve škole. Mnohdy dokonce, zvláště u velkých států, má svou vlastní kulturu i každá oblast. Je jich tedy velké množství, a čím víc se od naší země vzdálíme, tím bude od té naší odlišnější. Stačí si jen poslechnout příběhy cestovatelů, kteří s nimi přišli do styku. Jistě, jako běžní turisté, v podstatě zavření v resortu, to moc nepoznáme, avšak pokud se vydáme do ulic, hned bude rozdíl patrný. Avšak vzhledem k tomu, že dnes probíhá poměrně značná migrace v některých zemích z důvodu válečné situace, dostávají se tito lidé i k nám. A je pochopitelné, že i tady chtějí žít tak, jak žili ve své vlastní zemi.

Ovšem jelikož jsou pro nás dané zvyky naprosto cizí, často máme problém je pochopit. I ti nejtolerantnější z nás si leckdy nemohou pomoci a dívají se na určité aspekty cizích kultur poněkud svrchu, neboť tu svou považují v daném ohledu za lepší.To však samozřejmě platí i obráceně – i oni nově příchozí považují své zvyky a tradice za lepší než ty, se kterými se setkávají v nové zemi, a tak není divu, že chtějí svou kulturu zachovat. Zde však z těch samých důvodů naráží na odpor místních. Je dobré se tedy zamyslet nad tím, proč je v naprosté většině z nás xenofobie tak silně zakořeněná, byť se ji snažíme popřít.

Důvod nalezneme již v dávném pravěku, kdy jsme byli pouhými kmenovými společenstvími. I v té době jsme se setkávali s jinými kmeny. Pokud šlo o nějaký cizí, nikdy jsme si nemohli být předem jisti, zda má přátelské úmysly, nebo zda chce zaútočit. Jako efektivní strategie se tehdy ukázalo být opatrný a nedůvěřivý ke všemu cizímu. Ti, kteří byli příliš důvěřiví, zkrátka nepřežili. A tak se nelze divit, že v nás tento instinkt zůstal. Je však otázkou, zda je i v dnešní době globalizace skutečně potřebný, nebo zda jde o zbytečnost, které bychom se měli snažit zbavit.

O tom, že každá země má své vlastní zvyky a kulturu se učíme již ve škole. Mnohdy dokonce, zvláště u velkých států, má svou vlastní kulturu i každá oblast. Je jich tedy velké množství, a čím víc se od naší země vzdálíme, tím bude od té naší odlišnější. Stačí si jen poslechnout příběhy cestovatelů, kteří s nimi přišli do styku. Jistě, jako běžní turisté, v podstatě zavření v resortu, to moc nepoznáme, avšak pokud se vydáme do ulic, hned bude rozdíl patrný. Avšak vzhledem k tomu, že dnes probíhá poměrně značná migrace v některých zemích z důvodu válečné situace, dostávají se tito lidé i k nám. A je pochopitelné, že i tady chtějí žít tak, jak žili ve své vlastní zemi.

Ovšem jelikož jsou pro nás dané zvyky naprosto cizí, často máme problém je pochopit. I ti nejtolerantnější z nás si leckdy nemohou pomoci a dívají se na určité aspekty cizích kultur poněkud svrchu, neboť tu svou považují v daném ohledu za lepší.To však samozřejmě platí i obráceně – i oni nově příchozí považují své zvyky a tradice za lepší než ty, se kterými se setkávají v nové zemi, a tak není divu, že chtějí svou kulturu zachovat. Zde však z těch samých důvodů naráží na odpor místních. Je dobré se tedy zamyslet nad tím, proč je v naprosté většině z nás xenofobie tak silně zakořeněná, byť se ji snažíme popřít.

Důvod nalezneme již v dávném pravěku, kdy jsme byli pouhými kmenovými společenstvími. I v té době jsme se setkávali s jinými kmeny. Pokud šlo o nějaký cizí, nikdy jsme si nemohli být předem jisti, zda má přátelské úmysly, nebo zda chce zaútočit. Jako efektivní strategie se tehdy ukázalo být opatrný a nedůvěřivý ke všemu cizímu. Ti, kteří byli příliš důvěřiví, zkrátka nepřežili. A tak se nelze divit, že v nás tento instinkt zůstal. Je však otázkou, zda je i v dnešní době globalizace skutečně potřebný, nebo zda jde o zbytečnost, které bychom se měli snažit zbavit.